Wednesday, September 16, 2015

Provence - den druhý (in Czech only)

Dnes chceme dojet až do Provence. V úvahu připadají dvě možnosti: buď dorazíme až ke kaňonu Verdon (městečko Castellane), kde chceme naši putovní dovolenou začínat, nebo přenocujeme v kempu u pobřeží někde po překročení hranice mezi Itálií a Francíí (zřejmě Menton). Vše záleží na tom, jak bude ubíhat cesta a také jaké bude počasí (ve vnitrozemí má dnes ještě pršet).
Teď je ale něco po páté ráno, já vstávám a zatímco všichni ještě spí, vyjíždím na dálnici. Asi za hodinu, ještě pořád v Rakousku, zastavuju na čerpací stanici natankovat. Tady je chvilka pro malé protažení a už pokračujeme dál do Itálie, kde na cestě strávíme prakticky celý den. Trasu necháváme na navigaci, kdy jako cíl máme nastaveno Nice. Prakticky to znamená, že mineme Benátky a celým vnitrozemím projedeme opět až k moři - tentokrát už skutečne Středozemnímu - někde za Janovem. Počasí na cestu je ideální, žádná velká vedra. Místy dokonce i prší, ale není to nic hrozného, takže cesta probíhá poměrně klidně.

Malá odbočka k cestování s dětma v karavánku. Velice brzy se ukázalo, že větší prostor nemá žádný zásadní vliv na četnost, případně hlasitost, jejich vzájemných půtek. V tomto ohledu je cestování plně srovnatelné s jízdou v osobním autě :). Přesto ale zůstává stále ještě dost hledisek, které zvýhodňují tento druh cestování. Třeba, že děti sedí při jízdě u stolu, kde můžou něco hrát, případně si kreslit. Další možnost je pustit nějaký film na počítači, i když elektrické zdroje jsou omezené. Někdy si šli taky lehnout dozadu na postel, kde buď podřimovali nebo si četli. S Anežkou jsme zase dost využívali možnosti vlastního záchodu. Nebýt toho, tak jsme zastavovali, mnohem častěji. Samozřejmě, hlavním argumentem proti je cena, ale to zase až někdy příště...


Po celodenní jízdě bez jediné kolony, jsme tedy na dálnici Janov - Nice. Ještě jednou tankujeme a rozhodujeme se, že se pokusíme přespat v kempu v Mentonu. Je totiž už docela pozdní odpoledne a na cestu až do Castellane nebude mít určitě čas. Měníme tedy cíl v navigaci na Menton a pokračujeme směr Francie. Místy se začínají tvořit kolony, ale není to nic vážného. Ucpe se to vlastně až díky mýtné bráně na italské straně hranice. To už je ovšem pořádná zácpa, ve které strávíme popojížděním jistě aspoň hodinu. Což o to, scenérie jsou to nádherné - vlevo sráz dolů až k moři, vpravo stoupající hřeben skalnatého masívu. Vše poseto různými vilkami, domky, mrňavíma zahrádkama a ruzně se klikatícími místními cestami, kde bychom rozhodně s našim karavanem nemohli nikdy vyjet - si myslíme :) Navíc doplněno silným bočním větrem, takže když stojíme a čekáme na některém z mnoha mostů, které překlenují tato svažitá údolíčka, máme se o čem bavit :)
Menton je jedno z prvních městeček po překročení italsko-francouzské hranice. Takže nám naše navigace správně říká - po překonání mýtné brány - odbočte nepojmenovanou cestou doprava. Po dálnici samořejmě dál už jet nechceme. Problém trochu je, že jsou zde dvě nepojmenované cesty vpravo. Zvolíme tedy jednu, která nám přijde, že je určena pro pravidelný provoz a ne pro místní zaměstnance a pokračujeme. Po malé chviličce nám navigace řekne, že to nebyla správná volba a hned taky vše přepočítá: na kruhovém objezdu máme jet zpět. Jsme rádi, že jsme naše první zakufrování tak rychle vyřešili, a podle navigace volíme správnou odbočku na kruhovém objezdu a pokračujeme po jednosměrné silnici, která nás dovede ke stejné mýtné bráně, kterou jsme právě opustili. Jen z druhé strany. Tomu taky samozřejmě rozumím, teď je prostě čas zvolit tu druhou nepojmenovanou odbočku vpravo. Problém trochu je, že přejet do druhého směru není na silnici možné - je tam totiž nějaký zátaras. Za mítnou bránou jsou samozřejmě oba směry taky odděleny. Takže můžu jet buď někam zpět do Itálie, počkat si další hodinu někde v koloně, ale stejně to nic neřeší, nebo jet zpět po jednosměrné silnici, po které jsme právě přijeli (obě dvě možnosti jsou samozřejmě stejně nesmyslné). Nebo... překonáme zátaras! Jdu se podívat po nějaké lidské duši, která to tady má na starost, ale zjišťuju, že všechno je to řízeno automaticky. Nezbývá tedy než odstranit řetěz s krásnýma žlutýma koulema, naskočit do auta, zvolit správnou nepojmenovanou odbočku vpravo a zmizet ve změti místních komunikací.


Cesta nás zavede na ty úzké místní komunikace klikatící se v kopci, které jsme sledovali z dálničního mostu. Překročíme hranici a vjíždíme do Mentonu. Zapadající slunce tvoří krásnou kulisu přístavu, kolem kterého projíždíme. Podle navigace odbočíme z hlavní třídy vedoucí kolem pobřeží vpravo, směrem do městečka, které je ale ovšem opět vystavěno na kopci. Dál už jen heslovitě :) nevíme přesně kam - hodný motorkář nás naviguje do šíleně úzké a strmé cestičky - serpentinama šplháme vzhůru - kemp nikde - naštěstí narážíme na "točnu" - otáčíme směrem dolů, zřejmě jsem kemp už minuli - po cestě dolů musíme uvolnit cestu popelářskému autu - při té přiležitosti přehodnocujeme situaci: kemp je teprve před námi - opět nahoru za popelářema (když projedou oni, tak my taky) - konečně přijíždíme (již za tmy) ke kempu - zřízenec kempu svítí velkou lampou na ceduli: no campers (karavany nebrem) - prý máme jet do Itálie - za námi se štosují další auta přijíždějící do kempu - na několikrát se nám podaří auto otočit prakticky na pětníku - sjíždíme dolů, kde ještě provádíme jeden složitý míjející se manévr. Dnes už si můžeme celou tuto trasu kařdý prohlédnout v klidu "virtuálně" na webu. Není to sice v noci a člověk neprožívá to správné rozechvění, ale i tak je to celkem impresionistické :)


Museli jsme jet tedy zpět do města, kde už noční provoz řádně zhoustl. Rozhodli jsme se, že vyjedeme zpět na dálnici tak, abychom mohli na nejbližší pumpě uložit děti a rozhodnout co dál. Nastavili jsme navigaci a začali se proplétat spletitýma uličkama nočního městečka. Ještě jsme si museli zvyknout na poměrně chaotický způsob dopravního značení. Člověk musí umět bystře prohlédnout okolí každé křižovatky, aby našel ten správný ukazatel, a pak taky musí být dost přesný v odhadu, do které ulice ten ukazatel vlastně směřuje. Jelikož jsme toto neměli úplně "zažité", museli jsme absolvovat ještě jeden složitý otáčecí manévr v nepřehledné zatáčce v kopci. Ale i to jsme nakonec zvládli a už jsme si to frčeli opět na dálnici.


Děti zatím dostali k večeři brambůrky a bylo jim vysvětleno, že tato dovolená není úplně běžná dovolená. Už opravdu za tmy jsme zastavili na první pumě, kde jsme předělali karavánek na spaní a uložili děti. Nocovat jsme tady samozřejmě nechtěli, neboť informace získané na webu předem mluvili jasně: když zaparkuješ, tak budeš okraden. Dojedli jsme tedy brambůrky a pokračovali dál přes Nice údolím řeky Var. To už bylo pozdě dokonce i na Francouze, takže čím více jsme se vzdalovali od Nice, tím méně jsme potkávali aut. Zastavili jsme pak - bylo to už k půlnoci - na přenocování na malém plácku obklopeni skalami. Natočil jsem si budík na pátou ráno, důkladně všechno pozamykal a ulehli jsme...